Všimněme si blíže osudů zakladatele a prvního velmistra řádu Huga z Payns a hraběte Huga I. z Champagne. Hugo z Payns se narodil v roce 1080. Už v šestnácti letech se zúčastnil již zmíněné první křižácké výpravy v družině Godefroye z Bouillonu, byl při dobytí Jeruzaléma. Pak se odebral do Francie do služeb svého bratrance hraběte Huga z Champagne a stal se jeho důstojníkem. S ním se opět vypravil v roce 1104 do Svaté země. Nezdrželi se tam ovšem dlouho, záhy se vrátili.
Ihned po návratu kontaktoval Hugo z Champagne opata cisterciáckého kláštera Etienna (Štěpána) Hardinga (tehdy byl cisterciácký řád nový – založen teprve sedm let). Mladý řád začal podrobně studovat nejrůznější hebrejské texty – a dokonce do Horního Burgundska pozval učené rabíny, aby pomohli při obtížných překladech. To bylo na tehdejší dobu velmi odvážné. V Troyes (centrum Champagne) se totiž nacházela slavná kabalistická škola velkého rabína Rašího. Ten sice v roce 1105 umírá, ale jeho zeťové pokračují v započaté práci. Podle židovské pověsti hrabě Hugo z Champagne učeného rabína často navštěvoval.
V roce 1114 odcestoval hrabě Hugo z Champagne spolu s Hugem z Payns znovu do Svaté země, kde tentokrát Hugo z Payns už zůstal. Hrabě se po návratu opět okamžitě spojil s opatem Hardingem a cisterciáky. A nejen to. K všeobecnému údivu jim daroval pozemky v zalesněném údolí zvaném Pelyňkový les a dal podnět k tomu, aby tam bylo založeno opatství. Mniši pak změnili jméno údolí na Clairvaux (Údolí světla). Realizaci dostal na starost mladý Bernard z Fontaine (pozdější svatý Bernard*, opat z Clairvaux) spolu s dalšími dvanácti mnichy z Citeaux.
V roce 1118 se opět stává něco pozoruhodného. Šest rytířů, vazalů hraběte Huga z Champagne, a dva mniši (z nichž někteří patří k opatství sionskému):
- Hugo z Payns, bratranec hraběte Huga z Champagne a důstojník jeho družiny, budoucí první velmistr řádu;
- Godefrid ze Saint-Omer, vlámský rytiř, pobočník Huga z Payns; Payen (Nivard) z Montdidier, vlámský rytiř, člen sionského řádu;
- Archaumbaud (Arcimbold) ze Saint-Amand (Aignan), vlámský rytíř, budoucí druhý velmistr řádu;
- Gondemare (Gundemar), rytíř, člen sionského řádu;
- Roland (Rossal), rytíř, člen sionského řádu;
- Gaufrid z Bisol, mnich sionského řádu;
- Andre (Ondřej) z Montbard, cisterciácký mnich (zřejmě i zároveň člen sionského řádu), strýc svatého Bernarda (bratr jeho matky), budoucí pátý velmistr řádu odcházejí do Svaté země.
Tam se těchto osm oddaných, zbožných a bohabojných rytířů představuje jeruzalémskému králi Balduinovi II. a oznamuje mu svůj záměr založit společenství na ochranu poutníků (mezi Jeruzalémem a Jaffou) před vrahy a lupiči na veřejných cestách, jakož i přání, aby byli považováni za Pokorné (chudé) vojáky Kristovy (první název). Do rukou jeruzalémského patriarchy Warmunda skládají v chrámu Božího hrobu (zřejmě na Hod boží vánoční r. 1118) slib čistoty, poslušnosti a chudoby a vytvářejí laické bratrstvo. Opět se stává něco zvláštního. Jeruzalémský král vyhradil pro tuto malou skupinku značnou část svého paláce, který stál na troskách někdejšího Šalamounova chrámu (Templum Salomonici), v bývalé mešitě al-Aksa. Brzy (r. 1120) jim palác vyhradil dokonce celý a přestěhoval se do nového paláce poblíž městské pevnosti. Bratrstvo si později začalo říkat Chudí rytíři Kristovi z Templu na troskách chrámu Šalamounova v Jeruzalémě, podle chrámu (= templ) též i zkráceně templáři (zřejmě nedopatřením označuje akkonský biskup a kronikář Jakub z Vitry templáře podle blízkého Chrámu Páně – Templum domini, vybudovaného křižáky ze Skalního dómu). A aby jim zajistili dostatečný příjem, svěřili jim král a patriarcha několik obročí. Proč taková nesmírná péče o skupinku, kterou by nezúčastněný mohl dost dobře považovat za pouhý drobný „soukromý rytířský klub“ kolem hraběte Huga z Champagne? Cosi může napovědět, že templáři jsou vlastně jakousi vojenskou odnoží výše zmíněného tajemného řádu opatství sionského (s nejasným účelem) a budou s ním údajně až do roku 1188 sdílet velmistra. V mnohé literatuře se setkáváme s označením „rytíři Sionu“ i pro templáře (např. P. Chocholoušek v předmluvě k románu /109/ popisuje: „byl to tedy vlastně řád bojovný; jeho údové se zvali rytíři Sionu, poněvadž jejich dům stál na hoře sionské, anebo templáři, od templu čili chrámu Šalamounova, kde jim Balduin II. vykázal byt.“).
Vraťme se ještě k paláci templářů, jehož hlavní částí byla i dřívější mešita al-Aksa. Bylo to velmi významné místo na troskách Šalamounova chrámu na Chrámové hoře nejen pro Židy, ale i pro muslimy. Právě odtud podle muslimské tradice kolem roku 620 vystoupal prorok Muhammad v doprovodu archanděla Gabriela (který sem Muhammada jedné noci přenesl na okřídleném koni ze svatyně v Mekce) po žebříku do nebeských sfér – až do Sedmého nebe a k Božímu trůnu. Muhammad se v každé nebeské sféře setkal s jejím čelným prorokem: v 1. s Adamem, ve 2. s Ježíšem, ve 3. s Janem Křtitelem, ve 4. s Josefem, v 5. s Enochem, v 6. s Aronem, v 7. s Mojžíšem, na samém prahu Boží říše s Abrahámem. U Božího trůnu se mu pak dostalo konečného zjevení, které jej přeneslo za hranice lidského vnímání.
*) Pozn.: Rozlišuj svatého Bernarda z Clairvaux (1090 – 1153), patrona templařského řádu a církevního učitele, od „staršího“ svatého Bernarda z Montjoux (?996 – ?1081), patrona horolezců a horalů, po němž jsou např. pojmenovány i známé alpské průsmyky (Velký a Malý svatobernardský).
Předchozí část:
Pohledy do historie templářského řádu – I. část
Následující část:
Pohledy do historie templářského řádu – III. část