STRUČNÁ HISTORIE ŘÁDU TEMPLÁŘSKÝCH RYTÍŘŮ

MOTTO: NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM

HISTORICKÝ PŘEHLED

Řád Templářských rytířů  založil  Hugo de Payns  v r. 1119/20 v Jeruzalémě po dobytí tohoto města nazpět křesťany v první křížové výpravě /r.1099/.

Původně šlo o 9 rytířů, veteránů  první křížové výpravy.

Tehdejší král Balduin II. jim daroval jeruzalémskou mešitu Al aksá, kterou předtím postavili na Chrámové hoře muslimové na místě původního židovského Šalamounova chrámu /Templu, podle kterého si Templáři zvolili své jméno/.

Pod mešitou se nachází v podzemí tzv. Šalamounovy stáje, kde údajně Templáři objevili templářský poklad / Archu úmluvy, Svatý grál, neznámé rukopisy???/

V r. 1127 uspořádal první velmistr řádu Hugo de Payns úspěšnou cestu do Evropy s cílem získat podporu zdejších panovníků. Jejím vyvrcholením bylo uznání řádu římskokatolickou církví na koncilu ve francouzském městě Troyes, kde Bernard z Clairvaux, opat mnišského řádu Cisterciáků, vydal regule nového řádu. V nich ke třem obvyklým mnišským ctnostem /chudoba, čistota a poslušnost/ přidal i možnost, aby Templáři  byli ozbrojeni, a byli tedy oprávněni zabíjet. To ovšem bylo v rozporu s Božím přikázáním z desatera: Nezabiješ!

V průběhu asi sta let se řád rozrostl na cca 20 000 mužů, z nichž cca desetina byli rytíři.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně. Kandidáti museli složit slib čistoty, chudoby a poslušnosti a během zkušební lhůty museli projít přísnými testy. Směli nadále vlastnit jen mnišský oděv, brnění, koně a zbroj. Řád bohatl na majetku, který na něj vstupující nebo patroni převáděli. Přijímání nových členů doprovázela tajná ceremonie s řadou rituálů.

Templáři měli právní imunitu, zodpovídali se výlučně řádu zosobněnému velmistrem a ve vztahu k církvi pouze papeži.

V boji se nevyhýbali přesile a vždy bojovali až do úplného konce.

Původním hlavním úkolem Templářů byla ochrana poutníků při cestě do Svaté země, včetně jejich majetku. Pro tuto činnost používali pro bohaté poutníky i směnky ve tvaru tzv. templářského žetonu, který v Evropě dotyčný dostal za své peníze a pak ho opět směnil za peníze v Jeruzalémě. Tímto templářští administrátoři řádu získali postupně významné postavení jako bankéři.

Tito jejich úředníci byli na rozdíl od rytířů vzdělaní a vytvořili rozsáhlou ekonomickouu srukturu napříč křesťanským světem. Jejich vliv sílil a stali se nepostradatelnými. Díky papežským bulám měli i oprávnění vybírat daně na území pod jejich kontrolou. Tím vším majetek i politický význam řádu neustále rostl a současně to zapříčinilo, že větší část členů působila v Evropě.

Templáři tak postupně získali obrovské majetky hlavně ve Francii a mocensky konkurovali samotnému panovníkovi /vlastnili např. velkou část Paříže a Londýna/, takže počátkem 14. století francouzský král Filip IV. Sličný se rozhodl proti nim zakročit a řád zlikvidovat.

V pátek 13/10/1307 dal většinu Templářů pozatýkat a obvinil je z kacířství.

Přesvědčil i papeže Klementa V. k tomu, že řád zrušil papežskou bulou “Vox in excelso” v r. 1312.

V r. 1314 byl pak upálen v Paříži poslední velmistr Templářského řádu Jacques de Molay.

ORGANIZACE ŘÁDU

Templáři byli organizováni jako mnišský řád po vzoru Cisterciáků. Spojovali duchovno s přísnou vojenskou disciplinou včetně bojového umění.

Jádro řádu tvořili rytíři šlechtického původu v podobě těžké kavalerie, dále seržanti  /lehká kavalerie/ a nakonec pěší zbrojnoši.

O duchovní potřeby se starali jejich vlastní kněží, kaplani, kteří jediní směli zpovídat členy řádu.

O hospodářské záležitosti se starali řádoví farmáři, kteří na statcích zaměstnávali mnoho řemeslníků, stavitelů, zbrojířů, kuchařů a zemědělců.

V čele řádu stál velmistr, volený z řad rytířů, který vykonával svoji funkci doživotně. Jeho zástupcem byl senešal, jemuž podléhali maršál a velitel.

Teritoriálně byl řád rozdělen na provincie /preceptoriáty/,  kterých bylo jen v Evropě až dvacet, a na velitelství.

Hlavou velké provincie byl velkopreceptor, u menších to byli mistři. Provincie se dále členily na domy a komendy. V jejich čele stál komtur.

Čechy a Morava patřily pod německy mluvící provincie, dalšími velkými provinciemi byla Francie, Anglie, Aragonské království, Portugalsko, Apulie, Jeruzalém, Tripolis, Uhry, Chorvatsko aj.

V době největšího  rozmachu byli Templáři přítomni v 17 zemích světa.

ŘÁDOVÁ SYMBOLIKA

Heslo Temlářů bylo: Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam /Ne pro nás, Bože, ne pro nás, ale pro slávu tvého jména/.

Válečný pokřik zněl: Vive Dieu Saint Amour! /Ať žije Bůh svaté lásky/.

Nejzřetelnějším symbolem řádové příslušnosti se stal bílý plášť  a červený kříž, udělený papežem. Ten byl vyhrazem rytířům, černé patřily seržantům, hnědé zbrojnošům, řemeslníkům a kaplanům.

Templářská pečeť znázorňovala dva jezdce na jednom koni a měla symbolizovat chudobu řádu a dvojí roli Templářů, mnicha a vojáka a dvojí rovinu boje – fyzickou a duchovní.

Jejich vlajkou byl černobílý praporec zdobený červeným řádovým křížem, tzv. Beausant. Templáři nesměli přestat bojovat, dokud vlajka vlála.

Zvláštním symbolem byla hůl zvaná Abakus, která byla odznakem vysokých hodnostářů řádu, především velmistra.

TEMPLÁŘI V ČECHÁCH

V Čechách založili Templáři první komendu v Praze na Starém městě kolem r. 1232  u rotundy sv. Vavřince. Další jejich působiště bylo v oblasti ulice Templová nedaleko kostela sv. Jakuba. Z pražské komendy byla zemským komturem řízena celá česko-moravsko-rakouská provincie.

Ve 13. století se  centrem řádu staly moravské Čejkovice. Od r. 1292 zde působil i známý Komtur EKKO, který byl představeným celé provincie, zahrnující jak Čechy a Moravu, tak část Slezska a majetky v Rakousku.

Dalšími místy byly v Čechách Uhříněves, Čakovice a Blatná, na Moravě kromě Čejkovic pak Jamolice, Templštejn, Vsetín s hradem Freundsbergem a mnoho dalších.

NÁSTUPCI  A DĚDICOVÉ  ŘÁDU

Je třeba uvést, že papežská bula Klementa V. z r. 1312 činnost řádu pouze pozastavila a až po dalších 5 letech papež řád oficiálně zrušil. Jeho majetek  převedl na řád sv. Jana Jeruzalémského  /maltézský řád Johanitů/, s výjimkou Španělska, Portugalska a Skotska, kde spolu s Johanity pokračoval Řád Templářů jako Řád sv. Jana a Templářů.

Po zániku řádu byli jeho členové pronásledováni především ve Francii, nikoli už v Itálii, Španělsku, Německu, Čechách, Anglii a  Skotsku, kde pokud prokázali svou nevinu ohledně kacířství, mohli vstoupit do dalších řádů.

V Portugalsku to byl Řád Kristův /Cavalieri di Jesú/, ve Španělské Aragonii Řád rytířů z Montesy, v Německu Řád německých rytířů /Cavalieri Teutonici/.

Obecně byli dědicové řádu Johanité /Špitálníci, Gerasolomitani/  a Maltští rytíři /Cavalieri di Malta/.

DALŠÍ VÝVOJ AŽ DO MODERNÍ DOBY

Existují  spekulace, a to především mezi Svobodnými zednáři ve Francii a Německu, že Templáři po zániku řádu působili dál v utajení až do 18. Století. To ovšem řada historiků popírá.

Dne 11/4/1705 S.A.S. Philippe, vévoda Orleánský, ve Versailles zakládá a uvádí zpět na světlo „Řád chudých rytířů Krista“.

V době Velké francouzské revoluce , v r. 1804, tvrdil francouzský abbé Bernard-Raymond Fabre-Palaprat, že objevil dokumenty s důkazy nepřetržitého následnictví tajných templářských velmistrů od r. 1307  až do r. 1792. V tomto roce byl od Jakobínů zavražděn ve Versailles poslední tajný velmistr hrabě de Cossé-Brissac. V jeho pozůstalosti se údajně našla listina, která pověřuje Lóži k volbě nového velmistra, jakmile přejdou revoluční události.

1804 (4. listopadu) – setkání v Paříži pod názvem: ŘÁD TEMPLU. Fabre-Palaprat zvolen Velmistrem. Tím byl obnoven Templářský řád, už nezávislý na zednářích.

Tato myšlenka zaujala samotného Napoleona Bonaparte, který povolil příslušnou slavnostní ceremonii v r. 1808. Zpočátku se řád vrátil do sféry římskokatolické církve, ale pak došlo k roztržce  kvůli neúspěšné snaze Palaprata založit novou univerzální církev, založenou na principu ekumenismu.

1810 – Obnovený Řád chrámu je ve Francii právně uznán.

1827 – Fabre-Palaprat zavázán situací, kterou způsobil, opouští zednářství a církev Johanitů a uznává pouze Řád Chrámu. Protože jeho minulá rozhodnutí ohledně zednářů a Johanitů nejsou v souladu s funkcí Velmistra řádu, bude muset opustit velmistrovství a stane se místodržícím.

1838 – byl jmenován regentem admirál Sidney Smith. Po něm následují: Jean-Marie Raoul (1840); Narcisse Valleray (1850); A. Gabriel Vernois (1866);
Po smrti Fabré-Palaprata v r. 1848 dochází ke štěpení a vznikají další odnože řádu v různých zemích a pod různými názvy.

1894 – 17. ledna ve výběrovém klášteře v Bruselu se zakládá „Mezinárodní sekretariát templářů“, který funguje dodnes a byl postupně uznán všemi zahraničními prioráty.

1894–1932 – následuje sedm regentů: Selliers de Moranville, Georges Clement de Saint Marcq, Georges le Roy van Deams, Oscar Jamar, Arthur Van Hecke Carlos Mosias, Joseph van Deams. (Zdroj: Archiv Magistrát Belgie – Řím 4-5-6-7 Listopad 2004 -886)

1932 – v lednu Řád mění svůj název na „Ordre Souverain et Militaire du Temple de Jerusalem“/Suverénní a rytířský řád Chrámu jeruzalémského /, poté vzniká obnovený řád templářů OSMTJ, který uloží nové Stanovy v souladu se zákonem, dne 21. června 1921. Podepsáni: Cleeremans, Jonckbloedt, Covias.

1934 – je ustanovena „Rada regenství  Řádu chrámu“. Emile-Clément-Isaac Vandenberg se stává regentem řádu.

1935 – 7. března se stává Théodore Covias Gran Croce regentem řádu.

1935 – 8. srpna. Návrat regenta a strážce Emile-Clément-Isaac Vandenberga, regentem také pro Itálii a Švýcarsko. Je oficiálně činný jako O.S.M.T.J.

V r. 1942, v důsledku válečných událostí bylo rozhodnuto tehdejším velmistrem Emilem Vandenbergem přesunout archiv řádu do Portugalska do péče Antonia De Sousa Fontes, který ale odmítl v roce 1945  archiv vrátit a po smrti Vandenberga  se sám prohlásil velmistrem. Nebyl ale uznán hned všemi prioráty, takže vznikla např. odnož francouzská a brazilská. Nicméně nejdůležitější zůstává  portugalská větev, pod jejímž vedením se hnutí rozšířilo do téměř všech západních zemí.

V r. 1960 se  řada národních odnoží OSMTJ osamostatnila, protože jejich členové po smrti Antonia De Sousa Fontes neuznávali autoritu jeho syna Fernanda.

V r. 1970 se zástupci těchto Velkých Priorátů sešli v Paříži a jmenovali velmistrem polského maršála Antoine Zdrojewski. Mimoto vznikla řada autonomních  národních odnoží, což je velmi nepřehledné, protože mnohé používají jak latinskou zkratku OSMTH, tak francouzskou OSMTJ.

Odnož ex- Zdrojewski působila ve Švýcarsku a po jeho smrti v r. 1988 si zvolila za velmistra Pierre Pasleau.

Později na její podnět vznikla Mezinárodní Organizace Templářů /OR.MO.TE./ Po smrti velmistra Pasleau v r. 2004 se Nejvyšší rada Řádu přesunula v r. 2008  do Itálie, kde funguje pod jménem:

O.S.M.T.J. – Gran Precettoria della Lingua d’Italia s těmito představiteli:
Světový velmistr /Luogotenente Gran Maestro Mondiale/:  Alberto Zampolli
Národní mistr /Maestro  Nazionale/: Luigi Malinverni
Mezinárodní sekterář /Gran Cancelliere Internazionale/: Floriana Torelli
Národní preceptoři /Precettori nazionali/: Mario Pagano, Piero Martini

Sídlo je na adrese:
Via Bassa del Poggio, 9 , 23874 Montevecchia /Lecco/, fax 0039 039 5986380, Itálie