Pohledy do historie templářského řádu – III. část

Foto_08V roce 1120 přichází do Svaté země jako poutník ze střední Francie další mocný velmož Fulko z Anjou. Stává se mimořádným (dnes bychom řekli externím) členem templářského řádu a po návratu mu daruje pravidelný příjem (po smrti Balduina II. se stane jeruzalémským králem a Jeruzalémské království dozná za jeho vlády největšího rozmachu).

Dále se dějí věci (jak se nakonec u templářského řádu stane zvykem) pro historiky nepochopitelné, kronikáři (např. Vilémem z Tyru) však doložené. Uzavřené bratrstvo nejenže devět let nepřijímá nové členy (až na jedinou výjimku – v roce 1125 se k nim připojil hrabě Hugo z Champagne, když se vzdal panství, manželky i dítěte, a zavázal se poslušnosti ke svému někdejšímu vazalovi; jak důležité muselo být poslání, když jeden z nejmocnějších leníků Francie neváhá učinit takové kroky), ale dokonce se nezúčastňují ani žádných bojů. Přitom král Balduin II. určitě každého schopného rytíře potřeboval. V roce 1119 a 1120 podnikl tažení proti Antiochii, 1121 a 1122 proti severní Sýrii, v roce 1123 byl zajat, osvobozen Armény, opět zajat a propuštěn za královské výkupné, v roce 1124 dobyl po obléhání Aleppo…, ale osm (resp. devět) rytířů bylo po celých devět let viděno buď v Šalamounově chrámu, nebo se vůbec neukazovali. Až náhle – údajně „všichni vyrazili koňmo z města neznámo kam“ a tajně se činili v jiné části Svaté země. Už tehdy bylo naprosto viditelné, že osm, posléze devět rytířů tam nepřijelo (zatím) hlídat cesty a ochraňovat poutníky. Zcela evidentně tvrdě pracovali v troskách Šalamounova chrámu (např. lokalizovali někdejší nebývale rozsáhlé, tehdy však zavalené, konírny krále Šalamouna a celé je odkryli), cosi hledali a nakonec našli.

V roce 1126 (1127) vysílá Hugo z Payns zpátky do Francie s dopisem pro Bernarda Andrého (Bernardova strýce), Gondemara a další čtyři rytíře Templu. V Clairvaux je Bernard už toužebně očekává. V dopise, ve kterém je především zpráva o splnění poslání, je mj. i prosba, aby jim Bernard pomohl získat „apoštolský souhlas“ papeže Honoria II., napsal pojednání o potřebě mnichů – vojáků. Bernard pak neprodleně napsal tři dopisy: papeži, francouzskému králi a čekajícím rytířům.

Jakmile dopis do Svaté země dorazil, vydali se rytíři (až na tři, kteří v Templu setrvali) pod vedením Huga z Payns na cestu do hlavního města hrabství Champagne Troyes. Právě sem byl v lednu 1128 (který ovšem pravděpodobně odpovídá lednu 1129 podle moderního datování) svolán provinciální koncil, jenž měl za cíl projednat žádost templářů, jak ji podali Hugo z Payns, jeruzalémský král Balduin II. a svatý Bernard. (Jen považte, na založení – vlastně už jen oficiální potvrzení řádu se schází církevní koncil! V historii nenajdeme podobný případ.) Zúčastnili se jej četní arcibiskupové, biskupové a opati. Papeže Honoria II. zastupoval jeho legát. Na příkaz papeže Honoria II. a jeruzalémského patriarchy Štěpána měla byt řádu sepsána řehole a papež určil templářům i zvláštní oděv – prosté bílé roucho. Řád zde byl oficiálně stvrzen a založen a Hugo z Payns (svatým Bernardem oslovovaný „můj nade vše milovaný Hugo“), který sem též dorazil, potvrzen prvním velmistrem. Svatý Bernard sestavil novému řádu regule (neobyčejně přísné) a pro jeho podporu sepsal pojednání De laude novae militae (Ke chvále nového rytířstva). „Jděte šťastní, jděte poklidní,“ řekl jim svatý Bernard, „…zažeňte s neohroženým srdcem nepřátele kříže Kristova, naplněni jistotou, že ani život, ani smrt vás nebudou moci vyloučiti z lásky Boží, která jest v Ježíši. V každém nebezpečí si opakujte slova: Živí či mrtví, patříme Pánu… Slavní, kdo zvítězí, šťastní, kdo se stanou mučedníky!“ První pozemek, který templáři dostali darem, je v Troyes, kde zakládají svůj první evropský dům.

„Zakládající“ rytíři byli evidentně do Svaté země vysláni svatým Bernardem za splněním výjimečného tajného úkolu. Z dnešního hlediska bychom mohli konstatovat (jak trefně vyjádřil L. Charpentier), že byli výborně vycvičeným, organizovaným, ukázněným (samozřejmě nepodplatitelným) profesionálním komandem, jež své utajené čestné svaté poslání splnilo beze zbytku. Jejich cesty zpět do Francie využil i jeruzalémský král Balduin II., který pověřil Huga z Payns diplomatickým posláním (poselstvím papeži s žádostí o pomoc a nabídkou Fulkovi z Anjou, aby se oženil s jeho dcerou Melisendou a stal se tak jeho nástupcem, zároveň aby sebral vojsko pro plánovaný útok na Damašek), čímž Hugovi projevil důvěru náležející nejvyšším šlechticům. Že povolal rytíře zpět a jejich poslání bylo splněno, dokládá svatý Bernard v prelimináři k řeholi, udělené templářskému řádu:
„S pomocí Boží a našeho Spasitele Ježíše Krista bylo dokončeno dílo, které naše věrné přivedlo ze Svaté země zpět do pomezi francouzské marky a Burgundska. Jsou to přátelé, kteří pro naše blaho a rozšíření víry pravé neustále nabízejí svou duši Bohu, jaké to šlechetné sebeobětování…“

Předchozí části:
Pohledy do historie templářského řádu – I. část
Pohledy do historie templářského řádu – II. část

Následující část:
Pohledy do historie templářského řádu – IV. část