V první čtvrtině 12. století najednou do západní Evropy přichází gotika. Žádný postupný vývoj, jako tomu bylo např. u románského slohu, gotika tu byla zčista jasna: hotová, dokonalá a všude! Zároveň s gotikou je tu ve vitrážích i barevné sklo, jež se do vitráží začíná vsazovat v 11. století v Persii (především díky dílně alchymisty Omara Chajjama). Gotika vyšla z kláštera v Citeaux, podíl cisterciáků (především vědění) a templářů (především financování) na vzniku gotiky je nepopiratelný. Např. sám svatý Bernard se stal (podle A. M. Armaudové aj.) „otcem gotické katedrály v nejhlubším smyslu“, velmistr templářů nosíval abakus – hůl magistrů stavitelů chrámů. Stavební bratrstva získala nebývalou prestiž a respekt. Např. ve Francii to byl právě galský převor Templu Amaury, na jehož přímluvu svatý Ludvík, jeho přítel, udělil bratrstvům stavitelů chrámů výjimečné výsady. „Gotika znamená víc než jenom technické řešení. Stavba chrámu, který je branou do království Božího, vyžaduje vyšší vědění než pouhou znalost výpočtu sil a protitlaků. Je třeba zákonitosti čísel, zákony hmoty i ducha a pokud má chrám působit na člověka, pak také zákonitosti lidského těla i duše.“ (Charpentier)
Podle syrského kronikáře Michaela se už v samotném roce konání troyeskeho koncilu zvýšil počet templářů ve Svaté zemi na 30. Ihned po založení řádu vycestoval Hugo z Payns do Anglie a Skotska, aby tam získal členy do nového řádu, později do Anjou a do Španělska. Už pouhý rok po svém založení má řád kolem 300 členů z nejvznešenějších rodin a četné panoše, kteří se dělili na jezdce a pěšáky. Kolem roku 1130 se Hugo z Payns vrací se skvěle organizovanou armádou zpět do Svaté země (v téže době jako se svým vojskem Fulko z Anjou, jenž se v roce 1131 po smrti Balduina II. stává jeruzalémským králem), v Evropě vznikají první řádové provincie jako potřebné hospodářské a administrativní zázemí a zdroj nových členů. Templáři nejen že chrání poutnické stezky ve Svaté zemi, ale rytíři se aktivně zúčastňují všech tažení proti Saracénům. Brzy se stávají vůdčí a rozhodující složkou křižáckých tažení. Takto nám je popisuje svatý Bernard: „Vlasy mají ostříhané v souladu se slovy apoštolů, protože péče o vlnící se kadeře muže zženšťuje, nečešou se, zřídkakdy se koupou, viděti jsou zevnějšku zanedbaného, vousy zježené, černí od prachu cest, kůži jim sežehlo slunce, takže bronzově se leskne jako zbraně jejich… v nepříteli musí strach probouzeti… Jejich koně jsou rychlí a ohniví, nikoli nastrojení, pokrytí čabrakamii…“ Obvykle maji vojáci slávu, mniši klid. Templáři se ale zřekli obojího.
Nutno ovšem přiznat, že pro svoji okázalou hrdost a sebevědomou panovačnost ztratili templáři velmi brzy mnoho z původní popularity, jak to můžeme vyčíst z kritického podání dobového kronikáře Viléma z Tyru: „V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou v Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žíti navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroy ze Saint-Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce (mešita al-Aksa), blízko Chrámu Páně (Skalní dóm). Kanovníci Chrámu Páně dali jim pod jistými podmínkami náměstí blízko paláce, které vlastnili. Toho rytíři užívali jako cvičného pole. Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevni preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarati rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.
Když uplynulo devět let od jejich založení, obdrželi rytíři světský šat… V devátém roce jejich existence se konal ve Francii v Troyes koncil, kterého se zúčastnili arcibiskup remešský a ze Sens, jejich biskupové, jako byl biskup z Albana, který byl legátem apoštolské stolice, a opati z Citeaux, z Clairvaux, Pontigny a mnoho jiných. Tento koncil na rozkaz papeže Honoria a Štěpána, patriarchy jeruzalémského, zavedl řeholi pro rytíře a stanovil jim bílý oblek. Ačkoli byli rytíři potvrzeni na dobu desíti let, bylo jich dosud jen devět. Od této doby dále jejich počet začal narůstati a jejich majetky se zmnohonásobily. Později za času papeže Evžena se říkalo, že jak rytíři, tak jejich oddaní služebníci, nazývaní seržanti (zbrojní poddaní), začali upevňovat kříže zhotovené z červené látky na své pláště, tak aby je bylo možno odlišiti od ostatních.
Nabyli velkého počtu, takže dnes (tj. v letech 1170 – 1174) má řád kolem 300 rytířů, kteří nosí bílé pláště, a k tomu ještě přistupují bratři, kterých je téměř bez počtu. Říkalo se, že mají nesmírné bohatství jak zde, tak za mořem, takže neexistuje země v křesťanském světě, kde by bratři neměli podíl svých statků. Říká se dnes, že se jejich majetek vyrovná pokladům králů. Protože mají hlavni stany v královském paláci poblíže chrámu – templu (zde míněn Chrám Páně), jsou nazýváni bratry templáři. Ačkoli uchovávali svoje postavení čestně po dlouhou dobu, vykonávali svoje povolání s opatrností, později, protože nedbali pokory (což je známý ukazatel všech ctnosti)…, odvrátili se od jeruzalémského patriarchy, který jejich řad založil a od kterého obdrželi první beneficia a kterému odepřeli poslušnost, prokazovanou jeho předchůdci. Také odvezli desátky, první plody z božích chrámů, rozptýlili své majetky a stali se velmi protivnými.“
Již za prvních dvou velmistrů (do r. 1144) obdrželi templáři kromě papežských i na šest set různých zemských výsadních listin, které jim zajišťovaly v Evropě i v Zámoří peněžní příjmy, půdu, nájmy, tržní a jiná práva. Kolem roku 1260 už řád čítal kolem 20 tisíc rytířů, vlastnil přibližně 9 tisíc komturií a komend po celé Evropě, stal se nejspolehlivějším bankovním domem…
Předchozí části:
Pohledy do historie templářského řádu – I. část
Pohledy do historie templářského řádu – II. část
Pohledy do historie templářského řádu – III. část